Každý se nějak musel narodit. A u Anie to nebylo úplně jednoduché. Přišla na svět předčasně a vypadalo to, že nepřežije. Jediné slovo: Bojovnice. Přežila svých kritických prvních pár hodin a nyní žije skvělý život, za který je vděčná, jelikož mnoho dětí takové štěstí nemělo. Do školky nešla. Její rodiče se o ni vážně báli, a tak ji nechali po tu dobu doma. Povinná školní docházka ji však už neminula. Přišla však o první školu v přírodě i mnoho výletů. Občas si v tu dobu připadala jako v kleci. Starali se o ni, říkali jí, jak je křehká… byla skutečně jako pěnkava, co nemůže ze zlaté klícky ven. Klíč měl neznámo kdo a ona byla vážně osamělá. Tedy do dne, kdy se do její pomyslné klece nechala zavřít další dívka. Její malá sestřička Elle přišla na svět o něco méně komplikovanou cestou, ale stále o ní bylo postaráno, jako by byla porcelánová panenka, co se může kdykoliv rozbít. Své role starší sestry se s radostí ujala. Díky ní se totiž už necítila tak sama. Byla u jejích prvních krůčků, prvních pádů… jak jednoduše se člověk stane na někom závislý, když nemá jinou možnost. Jednoho dne, když byla s Elle na procházce, se stalo něco, co ji dost poznamenalo. Rozběhl se proti její sestře velký pes a ona se před ni postavila, aby ji chránila vlastním tělem. Od té doby má z psů doslova fobii a jednu pěkně velkou jizvu na lýtku. Střední škola… období, na které většina lidí ráda vzpomíná. A ona by možná i Anie ráda vzpomínala, kdyby se neocitla mezi partou, co řeší pouze návykové látky. Studovala pedagogiku, ale byla by ochotna vsadit své oblíbené boty, že se jako jediná z ročníku stala učitelkou. O to příjemnější byl kurz na učitelku základní školy. Milí lidé, kteří si skutečně jdou za stejným snem, jako byl ten její. Bohužel samé dívky… chlapce byste hledali marně. A tak Anie zůstala sama jen se svou rodinou a prací. Čeká na pravou lásku a věří na osud. A možná, že ji ten osud konečně zavál do správných končin, kde je její místo a drahá polovička.